Základní údaje o Španělsku a Francii
| oficiální název: | Reino de España | République française |
| měna: | Euro (EUR) | Euro (EUR) |
| jazyk: | španělština, regionálně katalánština, baskičtina, galicijština | francouzština |
| počet obyvatel: | 46063511 (2008) | 62 880 529 (2009) |
| hl. město: | Madrid | Paříž |
| rozloha: | 504782 km² | 547 030 km² |
| nejvyšší bod: | Pico de Teide (3718mn.m.) | Mont Blanc (4 810,45mn.m.) |
| poloha: | jihozápadní Evropa | západní Evropa |
| členem: | EU, NATO | EU, NATO, OSN, G8 |
| podnebí: | subtropické klima ovlivňované Středozemním mořem, západním severoatlantickým prouděním a teplými větry ze Sahary | Kontinentální klima spíše chladné zimy ahorká léta. Horské klima: vysoké množství srážek, sněhová pokrývka tři až šest měsíců v roce |
| národnostní složení: | 73 % Španělé, 18 % Katalánci, 2,5 % Baskové | Francouzi 93,5 %, Alsasané 2,3 %, Bratonci 1,0 %, Portugalci 1,3 %, Alžířané 1,1 %, Španělé 0,4 %, Italové 0,4 %, osatatní 2,2 % |
| náboženství: | Římskokatolické, Protestanti, Muslimové | Římskokatolické, Islám, Protestanství, Židé |
Gastronomie
| Gazpacho - studená zeleninová polévka z Andalusie. Hlavními surovinami jsou rajčata, papriky a česnek. |
| Paella - základem je rýže, do které se nejčastěji přidává kuřecí maso, nebo mořské plody. Dochucuje se šafránem, případně náhražkou z barviva a mleté papriky. |
| Bocadillo - čerstvá bageta |
| Jamón serrano - sušená šunka. Kýta z prasete se na několik dní naloží do mořské soli, poté se sůl oloupe a zavěsí do místnosti s předepsanou teplotou a vlhkostí. Suší se až 2 roky. |
| Churros - podlouhlá kobliha, která se namáčí v čokoládě |
| Káva - pro Španěly jsou typické 2 druhy kávy. Malé Picolo, to jest velmi silná káva v malém šálku a Café con leche (v doslovném překladu káva s mlékem), což je káva s velkým množstvím mléka. |
| Sangría - nápoj z červeného vína a ovoce s malým množstvím alkoholu. |
| Tinto de verano - nápoj podobný Sangríi, který je vyráběn z červeného vína a citrónového nápoje La Casera (podobný Spritu, ale je méně sladký). Podává se nejčastěji v létě s ledem a citronem. |
| Pastis - anýzový alkoholický nápoj s jantarovou barvou. Po smíchání s vodou se nápoj mléčně zakalí. |
| víno |
Naši průvodci
Členové expedice
1. den - 5. srpna 2011
Honem posbírat všechny věci, cestou nakoupit zapomenuté a hurá na autobus! V 18:30 mě v Praze na Černém mostě vítala Džína spolu s Matym a Tomášem - naši průvodci - odškrtli si mě v seznamu účastníků a už jsem si to mířila ke svému místu v autobuse. V Plzni jsme nabrali zbytek posádky a už jsme si to valili přes Německo do francouzského Nîmes.
Než dojedeme do Francie, povím Vám ještě příběh vzniku Pyrenejí.
Jeden z mnoha úkolů, které Herakles dostal, bylo přihnat stáda dobytka králi Eurystheovi od strašlivého obra se třemi těli, od Geryona. Ten svrhl krále Tubala. Tubalova dcera, nymfa Pyrene, se před obrem skryla v hlubokých lesích. Geryones lesy vypálil a zoufalá, téměř udušená a upálená Pyrene volala o pomoc. Herakles její volání zaslechl a před plameny ji zachránil. Nedokázal už ale odvrátit její smrt.
Okouzlen krásou Pyrene, se Herakles rozhodl postavit nad její hrob nezničitelný památník. Přinášel ze všech koutů světa mohutné kopce a skály, až vztyčil Pyreneje, aby nikdo nezapomněl na její smrt.
2. den - 6. srpna 2011
Celí polámaní po probdělé noci v autobuse jsme očekávali první francouzské město na naší cestě do Pyrenejí - Nîmes (původní keltský název Nemausos). Když tu ale ejhle, co se to děje? Proč autobus stojí? Nic neobvyklého. Zastihla nás
zácpa na dálnici. Celí sklamaní jsme tak byli nuceni trčet dalších několik hodin připoutáni k sedadlům. Do Nîmes (mapa Nîmes) nás řidiči - mimochodem ještě jsem je nepředstavila - Rýša s Pavlem - dovezli už poměrně pozdě. A protože jsou to poctiví řidiči, dbalí všech předpisů, AETR
nevyjímaje, neměli jsme na toto krásné město, s velmi bohatou historií, mnoho času. Než jsme stihli prohlédnout do detailu amfiteátr Arénes z dob Římanů, korintský chrám Maison Carée, přenádherné zahrady Jardins de la Fontaine, keltskou věž
Tour Magne a jiné krásy města, už abychom šupajdili zpátky do autobusu na další cestu. Tentokráte do prvního kempu a na první seznamovací karimatkaparty. Moc si z ní bohužel nepamatuji. Proč, to nemusím asi ani moc vysvětlovat...
3. den - 7. srpna 2011
Cesta pokračovala přes přímořské městečko Mèze s neméně zajímavou historií jak Nîmes. Dříve Mèze sloužil jako významný přístav Féničanům, v dnešní době slouží především k pěstování kvalitních ústřic. My měli to štěstí, že ten den se zorvna konaly místní
trhy. Koupila jsme si zde první místní jídlo - mleté maso
v kravském žaludku s rajčatovou omáčkou - bylo to moc dobré. Po výborném gurmánském zážitku následoval přejezd od pevnosti Carcassonne (mapa pevnosti a města).
Ano, pevnosti, podle které se jemnuje známá desková hra.
Jméno pevnost dostala díky paní Carcas. Byla hradní paní, ženou saracénského krále Balaacka v době, kdy pevnost obléhal Karel Veliký. Obléhání trvalo dlouhých 5 let, pevnosti pomalu začaly docházet zásoby, a protože chtěla paní Carcas zachránit pevnost,
uchýlila se ke lsti. Z posledních zásob nechala vykrmit prase. Když už bylo
dostatečně tlusté, shodila jej z hradeb přímo před krále Karla Velikého.
Vyhladovělí a zbídačení obléhatelé si mylně pomysleli, že pevnost je stále dostatečně zásobena jídlem, obrátili se tedy zdrceni porážkou na cestu k domovu. Z radosti nad lstivou výhrou nechala paní Carcas rozeznít veškeré zvony v pevnosti. Poražení vojáci, když uslyšely zvuky zvonů, si jen povzdechli: "Dame Carcas sonne", což v překladu znamená paní Carcas zvoní. Odtud název Carcassonne.
Musím říct, že tato pevnost opravdu stojí za vidění. Je to město ve městě žijící vlastním životem. Najdete tu mnoho kavárniček a restaurací, různé rukodělné dílny, nechybí stánky s proslulou levandulí ani
pouliční umělci. Člověk by tu nejradši strávil celý
den jen tak procházením. Bohužel, tolik času nebylo, takže mi nezbylo nic jiného, než se rozloučit s pevností, kterou zachránila před dobitím paní Carcas, a nasednout do autobusu směr posvátné Lourdy, kde byl i náš další nocleh.
4. den - 8. srpna 2011
Je to tady. Slavné poutní místo, kam míří davy věřících, aby si mohly byť jen smočit prst v zázračné vodě, pomodlit se u panenky Marie, či si jen nechat odpustit své hříchy. Posvátné místo Lourdy (mapa Lourdy). V roku 1858 se tu děvčátku jménem Bernadetta zjevila několikrát panenka Marie (mariánském zjevení). Od té doby
toto místo navštěvují tisíce věřících denně.
Mé kroky nesměřovaly, jak by si mnozí mysleli, ke katedrále, ale k Lurdskému hradu na druhém konci města. Vklidu, bez bezduchého davu věřících, jsem si prohlédla moc pěkné muzeum Pyrenejí - od počátků objevování a mapování hor, života místních obyvatel po
současnou faunu a flóru a geologické složení. Pro ty, kteří moc neholdují davům, je to moc krásná alternativa tohoto místa. Krom hlídačů expozic tu nikoho jiného nepotkáte.
Posíleni zázračnou vodou, požehnáni od Boha, následoval další přejezd do kempu a následně na první procházku v Pyrenejích k nejvyššímu vodopádu Evropy (422 m) - Grande Cascade (nejvyšší kromě Norska). Před výšlapem Maty všem "hůlkařům" krásně ukázal, jak hůlky
používat - Děkujeme Maty! - a mohli jsme vyrazit. Cestička vedla nádherným úbočím kopce, jednou lesem, jindy loukou, občas i kolem stád pasoucích se krav až k chatě Cirque et de la cascade, v dřívějších dobách oblíbenému místu horolezců. My tu dostali
rozchod. Ti, kteří měli tu kuráž, došlapali po kamenitém poli až pod vodopád. Ostatní zamířili rovnou zpátky k autobusu. Já sama nemohla chybět v první skupině. Když už jsem tak daleko od domova, abych poznávala cizí krajiny. Určitě ta studená sprcha stála
za to. Jenom škoda, že návrat k autobusu už bohužel nevedl tak pěknou cestičkou. Byla to "dálnice" plná lidí ženoucích se nahoru k vodopádu a zpátky.
5. den - 9. srpna 2011
Zabalit na cestu a jde se! Hodní kluci - Rýša s Pavlem, nám trošku zkrátili cestu, tím že nás vyvezli o několik kilometrů a výškových metrů dál od kempu.
Rozloučili jsme se s nimi na další dva dny a vyrazili směrem k první zastávce - horské chatě Refuge de la Breche Roland. Cesta byla plná překážek. Od kamení spadného přes cestu, řetězy až po těžko překonatelný vodopád plný kluzkého kamení. Díky Matyho pomoci, jsme všichni zdárně překonali všechny překážky - Maty, moc díky! a mohli si dát obědovou
pauzu před dalším výstupem. Někteří zdatní jedinci se rozhodli, že spolu s Matym vystoupí na blízký třítisícový vrchol Taillon. Vzhledem k tomu, že jsem se celou dobu připravovala na Monte Perdido, nechtěla jsem nic riskovat
a šla radši s druhou
skupinou rovnou k refugio de Góriz. Pominu-li několik dalších překážek po cestě, jako překonávání sněhových ploten k Rolandově bráně, nebo snášení batohů z několik metrů vysoké skalky, byla cesta vcelku klidná, vedoucí víceméně celou dobu po vrstevnici.
Večer nezbývalo nic jiného, než rozbalit stany a uložit se ke spánku před náročným výstupem na Monte Perdido - cíl téhleté dvoudenní tůry.
Víte, proč se hora jmenuje zrovna Perdido (perdido znamená ztracený), když ze Španělska je vidět snad odevšad? Horu pojmenovali Francouzi. Z jejich strany Pyrenejí hora skutečně není vidět. Jakoby se ztratila v záplavě dalších vrcholů.
6. den - 10. srpna 2011
5:00 - společná fotka vrcholové skupiny a hurá do kopce. Za tmy a občasného svícení čelovek, se vrcholová skupiny, včetně mě, vydala směr Monte Perdido. Třetí to nejvyšší a nejtěžší vrchol Pyrenejí. Cesta vzhůru byla hodně křivolaká, strmá a kamenitá.
Nejednou jsme museli předvést své lezecké umění při zdolávaní různých skalek. U Skalky Přátelství nám Maty opět pomohl při jejím překonávání - znovu musím Matymu poděkovat: Děkujeme Maty. Proč zmiňuji tuto skalku.
Abychom si snáze pamatovali naše jména, když už spolu lezeme na takovýto těžký vrchol, podal Maty každému ruku k pozdravu a pomoci v těžkém terénu skalky. Za krásného ranního slunce, které osvětlovalo okolní skály, naše kroky pokračovaly k ledovcovému jezírku Lago Helado, poslednímu odpočinkovému místo,
před samotným závěrečným výstupem. My sami využili tohoto kouzelného místa k poslednímu odpočinku. Po úpatí hory, na jedné straně s výhledy do údolí kaňonu Ordesa, na straně druhé na ledovec a okolní skály, přes kamenité pole, naše nohy konečně stanuly na
vytouženém vrcholu Monte
Perdido. Hora nás přivítala jasnou oblouhou a bezvětřím. Nemohli jsme jinak, než poctít horu a oslavit výstup výborným Portským vínem a vrcholovou fotografií. Ta nádherná panoramata, počasí i celkový pocit vítězství v překonání sama
sebe stál za tu námahu. Škoda jen, že ten okamžik netrvá věčně. Nedá se nic dělat, i my museli zpátky do údolí. Zpátky kolem ledovcového jezírka Lago Helado k refugio de Góriz přes Skalku Přátelství a kaňonem Ordesa (vzdáleně podobný slavnějšímu bratru v USA Grand Canyonu) k místnímu autobusu, který nás dopravil až do kempu.
7. den - 11. srpna 2011
Po náročném výstupu se naše pouť ubírala pohodlnější cestou autobusem do krásného horského městečka Aínsa (mapa Aínsa) z dob středověku. Úchvatná atmosféra městečka okouzlí každého návštěvníka i s tou nejmenší fantazií. Krásné uzké uličky lemované kamennými domy,
rozlehlé náměstí Plaza mayor, spousta obchůdků se suvenýry, kavárničky poskytující osvěžení v horkých letních dnech. No zkrátka skrytá oáza klidu uprostřed Pyrenejí po náročném přechodu hor. Stačí si jen sednou a chvíli nasávat tu uklidňující atmosféru.
Dost snění a pojeďme dále do dalšího místa noclehu. Jen co naše parta rozhodila stany,
něco málo pojedla, vydala se na velké nákupy sportovního vybavení do nedalekého sportovního městečka Benasque. Sportovní je zde opravdu na místě. Nenajdete tu snad
žádný vchod do domu, aby v něm nebyl byť prťavý, ale přecejnom obchůdek s nějakým tím vybavením pro outdoorový sport. Lyže, bundy, stany, boty, hůlky, vše na co si jen dokážete vzpomenout za směšné ceny. Rozbije-li se vám něco po cestě horami, počkejte
s nákupem náhradního vybavení sem. Nebudete litovat. Nákupy je poté vhodné zakončit lehkou večeří v některé z přilehlých kaváren a večer zapít na karimatkaparty.
8. den - 12. srpna 2011
Jak jinak vyzkoušet nové vybavení, než další krásnou procházkou v horách, národním parkem Possets-Maladeta pod samotný nejvyšší vrchol Pyrenejí Pico de Aneto. Cesta vede krásným zeleným údolím, přes horskou chajdu La Besurta, kde se naše skupina rozdělila
na dvě části. První část se vydala k základnímu táboru Pico de Aneta k Refugio de la Renclusa - výchozí horská chata na nejvyšší vrchol Pyrenejí. Druhá skupina, spolu s mou maličkostí, pokračovala údolím dále kolem řeky mizející v podzemí (řeka náhle narazí
na tvrdou neprostupnou skálu a místo toho, aby ji překonala, radši se vsákne do měkkého písčitého podloží a vyteče o 7 km dále
v údolí Val d´Aran), malého vodopádku až k horské louce ve stínech samotného Pico de Aneta. V horkém letním dni nám řeka přišla
vhod. Vyzuli jsme boty, smočili své unavené nohy, někteří se i vykoupali a osvěžení jsme poobědvali a počkali na první skupinu, která se mezitím pachtila někde v kopcích. Po obědě a potom co dorazila i první skupina, někteří z nás předvedli svá sportovní
umění z oblatí jógy, streetdance a vodních pranicí (jenom to bahno chybělo). Cesta zpátky vedla stejným údolím, proto ti majetnější využili taxíku a od chajdy La Besurta se svezli k autobusu jeapem.
Co se dělo večer snad ani nemusím popisovat. Olivy, sangría, zpěv...
9. den - 13. srpna 2011
Hurá! Nemusíme ráno bourat stany. V luxusním kempu s wifi a bazénem zůstáváme na 2 noci. Ráno balíme jenom malé batůžky a míříme si to do údolí jménem Boí do vesničky Taüllu za dvěmi krásnými románskými kostelíky (Church of Sant Climent de Taüll a Church of Santa Maria de Taüll). V celém údolí je kostelíků hned 12. Ve 12.
století se totiž do oblasti dostalo velké množství stříbra na podporu obnovy městečka Barbastro. Hrabata z Erillu pak věnovali ze svých úspor podstatnou část na výstavbu kostelů svým vesnicím. Dnes jsou kostely zapsány do světového dědictví UNESCO.
Po modlitbách k Bohu naše skupina zamířila do další vesničky, odkud vyrážely jeapy
křivolakou silničkou vzhůru do údolí. Většina z nás využila jejich služeb a nechala se vyvést. Na konečném parkovišti nám nechal Maty rozchod, abychom si každý, svým vlastním
tempem, mohli prohlédnout a nafotit údolí. Já došla až ke krásnému ledovcovému jezeru Estany Llebreta, kde jsem nechala na chvíli odpočinout svým nohám a protože času nebylo nazbyt a navíc se z hor valil hustý černý mrak, obrátila jsem se zpátky dolů do
bezpečí. U autobusu nás čekali řidiči Rýša s Pavlem, kteří nám připravili výborné nakládané a ohřáté párečky. Večer pořádně zabalit na další dvoudenní tůru, posílit se sangríou a šupky dupky do pelechu.
10. den - 14. srpna 2011
Vstávat, krátkou rozcvičku, pořádně zabalit a hurá na další dvoudení procházku. Skutečně taková pohodová tůra krásným vodnatým a zeleným parkem Aigüestortes y Estany Sant Maurici. Je to jediný katalánský park, který ovšem stojí za to. Díky velkému množství vody, převážně ledovcového původu, má park na svém území velké množství jezer a jezírek, které jsou vzájemně propojeny různými říčkami a potůčky. Snad proto dostal park název právě Aigüestortes, což v překladu znamená něco jako "propletená voda".
My začali svou tůru u přehrady jménem Embassament de Cavallers. Naše putování směřovalo od přehrady k horské chatě Ventosa y Canvell, kde nás zastihla krátká horská přeháňka. My toho využili
a nakrmili své žaludky teplou polévkou. Tato chata je součástí horského závodu Carros de Foc.
Carros de Foc je závod, při kterém musí běžci oběhnout devět horských chat během jediného dne. Závod se běhá na památku jednoho strážce horské chaty, který se jednoho dne rozhodl navštívit své kamarády na jiných horských chatách. Cestu zvládl během jediného dne.
Po dobré polévce, zahaleni do pláštěnek, naše putování krásnou jezernatou krajinou pokračovalo horským průsmykem Port de Colomers až k místu nocování. Nebyla bych to ale já, abych cestou něco nevyvedla. Sice nás Maty varoval před promáčenými loukami plnými skrytých bažin, já tomu ovšem nevěnovala moc velkou pozornost a co se nestalo. Jedna taková mě překvapila a pohltila mou nožku. S promáčenou nohou, navíc od bahna, mě nezbylo nic jiného, než pokračovat dále s ostatními. K večeru jsme se ubivakovali na planině pokryté tisíci jezírky a kravinci. Každý jsme si urval kus suché půdy pod nohama pro svůj stan a pod nádhernou hvězdnatou oblouhou strávili noc uprostřed hor.
11. den - 15. srpna 2011
Prý v noci pršelo a foukal silný vítr. Já vše s úspěchem zaspala a probudila se do krásného horského rána. Nahodit batoh a můžeme pokračovat parkem k jezeru Colomérs, na jehož břehu stojí jedna z devíti chat závodu Carros de Foc. U jezera byla krátká fotopauzička, oddech před posledním výstupem dne do sedla Port de Ratera de Colomers. U jezera nám dal Maty "volnost pohybu", abychom si každý svým vlastním tempem, vyšli, případně vyběhli do sedla, na jehož vrcholu nás čekala příjemná odměna - chorrizo a víno.
V sedle se naše skupina rozdělila na dvě. Na ty, kteří šli cestou rovnou k jezeru Estany y sant Maurici a ty, kteří si to o něco málo prodloužili přes další horskou chatu refugio de L'Amitges. Já si vybrala druhou variantu a nelituji toho. Sice byla o něco delší, ale zato jsem si z chaty domů přivezla tričko se symbolem již zmíněného závodu. Chata je totiž také jeho součástí. Od jezera Estany y sant Maurici jsem si potom, ostatně jako všichni ostatní, zaplatila místní taxík, který mě dovezl až do kempu. Večer se všechno zapilo dobrým španělským vínem a šlo se spát.
12. den - 16. srpna 2011
Pro někoho odpočinkový den, pro jiné sportovně náročný. Přemýstili jsme se do olympijského městečka Seu d´Urgell (mapa Seu d´Urgell 1a 2), kde se konaly letní Olympijské hry v roce 1992, ve kterých Lukáš Pollert získal zlatou medaili ve vodním slalomu. I já, spolu s dalšími patnácti odvážlivci, se vydala na onen olympijský kanál. Vzal si nás do parády jeden moc pěkný instruktor, bohužel nám ho za chvíli vyměnili za jiného a ošlivějšího, který nám vysvětlil základy raftingu. Po proškolení jsme nasedli do dvou raftů a vydali se zkrotit divokou vodu. Hned na první jízdě nám vypadl Tomáš (průvodce). Naštěstí byl ale zachráněn instruktorem, takže vše dobře dopadlo.
Vyměnili jsme raft za nový (pád způsobilý utržený řemen) a šupajdili na další tři jízdy. V okolí kanálu nám fandili ostatní ze zájezdu, fotili jak diví a bavili se tím, jak nám to jde skvěle. Po zkrocení divoké řeky nás čekal přejezd do horského knížectví Andorra.
Stát leží na území Pyrenejí v nadmořské výšce 900 m mezi Španělskem a Francií. Hlavním městem je Andorra la Vella rozkládající se v údolí řeky Valira. První zmínka o tomto knížectví se nachází v Karolínské listině z roku 805 n. l. Přibližně o 400 let později se Andorra díky Paréagské smlouvě dostává pod vládu dvou knížat (dnes prezidentem Francie a španělským biskupem ze Seu d´Urgell). Protože je to stát, ve kterém se kromě 4% DPH neplatí žádné daně, míří sem každodenně davy turistů za nákupy levného zboží (každoročně cca 15 milionů). My sami toho využili a nakoupili si zásoby, hlavně ty alkoholické.
13. den - 17. srpna 2011
Poslední den v Pyrenejích. Jak jinak si jej užít, než výstupem na nejvyšší vrchol Andorry Como Pedrosa (2 260 m). Někteří výstup vzdali už u parkoviště. My, kteří byli ještě pořád plní elánu z dobývání vrcholů, vyrazili směrem vzhůru. První část cesty vede krásným zeleným údolím až k horské chatě refugi de Coma Pedrosa, kde krátká pauza před dalším výstupem přijde velmi vhod. Občerstveni a posíleni jsme vyrazili dále vzhůru.
Cesta se zvedala stále víš a víš k další malé pauze u jezírka. Kde je voda, tam je i život. Malé
stádo koní tady využilo zbytky trávy a vody z jezírka k pastvě. Pomazlili jsme se a vyfotili se stádem, trošku si odpočali a vyrazili na poslední úsek naší cesty vzhůru.
Como Pedrosa je zrádná hora. Už už vidíte před sebou kýžený vrchol, když tu ale vyjdete na pahorek, před kterým je další zdánlivý vrchol. Naštěstí pro nás mělo tohle trápení se s pahorky svůj sladký konec na vrcholu nejvyšší Andorrské hory Como Pedrosa (2 260 m).
Jako vrcholovku nám Džína vynesla na svých bedrech lahev Portského vína. Ta námaha opravdu stála za to. Z vrcholu je nádherný rozhled na celé Pyreneje, ty nekonečně se táhnoucí vrcholy kam se jen podíváte. Z vrcholu byl dokonce i
vidět náš zaparkovaný autobus v údolí.
Dosti snění, je čas vyrazit tou samou cestou dolů do údolí, protože nás ještě čekala dlouhá cesta k plážím Costa Brava.Tady musím dát malou vsuvku. Všem doporučuji, abyste řádně dbali pravidel pohybu v horách. Nedělejte tu blbost jako jsem udělala já - neběhejte z kopce dolů. Sice jsem byla u autobusu první, ale kolena mě tuhletu kravinu dávala najevo ještě tři týdny poté. I když vás to bude nutit běžet, zakažte si to!
14. den - 18. srpna 2011
Čistočistá flákačka na plážích Costa Brava. Opalování, koupání v moři, večerní párty na pláži. Co dodat. Snad jen to, že jsem se bezvadně najedla v přilehlém městečku pořádným španělským biftekem, šneky a paelou.
15. den - 19. srpna 2011
Tak trošku moje srdcovka. Museum Salvadora Dalího (celým jménem Salvador Felip Jacint Dalí i Domènech) ve Figueres (mapa Figueres).
Geniální a šílený zároveň. Rozporuplný život mnoha zvratů. Člověk, který mne nikdy nepřestane udivovat svým dílem. Rozteklé hodiny, motivy šuplíků v nejbizardnějších spojeních s jinými předměty, stereoskopickké obrazy. Kdo jiný by to dokázal, než geniální člověk, který dával volný průchod svým myšlenkám.
Nebudu zde psát jeho stručný životopis. Je toho tolik, že bych nevěděla kde začít. Proto radši posunu naše putování dále, do
Francie, do městečka kde jsme začínali naši pouť, do Nîmes.
Pont de Guard je nejzachovalejší akvadukt ve Francii zapsaný na seznam světového dědictví UNESCO. Místní toho náležitě využili nejen tučně placeným
parkovištěm, ale i bezpočtem obchodů, kolem kterých musíte projít, abyste se vůbec dostali k akvaduktu. Když už se ale k němu proderete, zůstanete stát ohromeni velikostí a nádherou této stavby.
16. den - 20. srpna 2011
Vyspat ranní kocovinu a je čas prohlédnout si krásný papežský Avignon i za dne (mapa Avignon. Musím říct, že v noci na mne město působilo mnohem větším kouzlem jak ve dne. To ticho udělalo své. Každý si ale musí najít to své. Ve dne je historické centrum zase plné
života, všude spousta turistů, kavárny obývané místními, co odpočívají za parného dne, kolem katedrály davy věřících. Nad městem se rozléhá krásný park s kavárnou, kde můžete nechat odpočinout svým uťapaným nohám, schladit se v úmorném vedru
(za nás bylo 35 °C) a tak trošku se zkoncentrovat před posledním, závěrečným balením na cestu domů.
Nakoupila jsem si něco málo dobrot na cestu domů, pořádně vše zabalila a nezbylo mi nic jiného, než se rozloučit s krásným Avignonem a úžasnou dovolenou v Pyrenejích.
Nasedat a dlouhým tranzitem přes Francii a Německo domů, do Prahy.
17. den - 21. srpna 2011
Nastalo to nejsmutnější z celého zájezdu. Rozloučení se nejdříve s Plzeňákama, pak mi Pražští a nakonec Hradečáci. Nejradši bych otočila autobus a vrátila se zpátky s celou naší partou.
Byla to moc super dovolená. Díky moc všem zúčastněným!
| Poděkování: | Zdroje informací: |
| velký dík patří našim průvodcům za super zájezd | průvodce po Pyrenejích 1 |
| nesmím opomenout naše řidiče, kteří nás bezpečně odvezli tam i zpátky | Průvodce Pyreneje |
| také děkuji super partě | www.wikipedia.org |
| Děkuji Matymu, za poskytnutí hromadných fotografií | www.mundo.cz |
| www.google.com |
Autor: Dina Váchová | http://sablony.hyps.cz